Vítejte na stránkách Publíta!

6.duben 2018

Jaro je konečně tady, mrazivé počasí už snad nadobro pryč. V práci vše odmakáno a proto si můžu vzít na dnešní den volno. Po brzkém ranním probuzení Barunka kupuje lístky na vlak a pomalu vyrážíme na výlet, který hrdě naplánovala. První meta - Srbsko, myslím to Srbsko v Českém krasu, tam se dostaneme vlakem z Hlavního nádraží v Praze. Na cestu do vlaku si kupujeme Napínavé křížovky, do kterých se hned po usazení v Elefantu pouštím. Cesta uběhla velice rychle a ve svitu dopoledního sluníčka vystupujeme v Srbsku, přecházíme úzkou lávku přes řeku Berounku a co teď? Tady Barunky perfektní plán výletu končí, teda vlastně nekončí - plán je dojít ke Svatému Janu pod Skalou, kudy se máme vydat bohužel neví. Naštěstí s sebou máme telefon, tak se můžeme rychle zorientovat, kterou turistickou stezkou se máme vydat - po modré, tu nám potvrdily i místní turistické ukazatele. 

Srbsko je krásná vesnice, která je dle všeho velice zapálena do Velikonočních svátků. Téměř každý dům měl svůj ozdobený stromeček ručně malovanými kraslicemi a veliké pomlázky. Nedávné Velikonoce tu musely být opravdu veselé! Dostáváme se ze Srbska a pomalu kráčíme dál lesem, kde se dočítáme o České chráněné rezervaci. Potkáváme na cestě ležící klacek. Ten mi Barunka údajně předpřipravila jako překvapení. Bez váhání si jej beru a jako správný turista jdu dále o hůlce. Cestou si pročítáme tabule místní naučné stezky. Kolem rostou doslova moře fialových kytiček, o kterých se na tabulích dočítáme bližší informace… jsou to Jaterníky podléška.

Cestu s modrým značením jsme prošli celou a teď se napojujeme na červenou, která by nás měla dovézt přes Bubovické vodopády, na které se moc těším, až do Svatého Jana pod Skalou – údajně nejkrásnější místo středních Čech. 

Minuly jsme Kubrychtovu boudu a následně přecházíme přes soustavu dřevěných lávek s otazníkem v hlavě:„Neměla by tady téci voda?“.  Zanedlouho docházíme již ke zmiňovaným vodopádům. Nejčernější představy se naplnily – nebyla voda, vodopády jsme tedy neviděli, jen padající čůrek ze skal a tak si říkám, kdy jindy navštívit vodopády než po zimě, kdy taje sníh a čeká se nejvyšší hladina potoků a řek? No tak snad někdy příště, protože představa padající vody přes úbočí skalek vypadala zajímavě. Symbolickou kešku u vodopádů jsem si odlovil - po vyslovení hintu se Barunka rozeběhla na místo, kde by měla být a po chvilce šramocení ji držela v ruce. Po zalogování a pár selfíček jsme se vydali po červené, skrze vodopády dále podél vyschlého koryta potoku. Cesta lesem kolem brblajícího potoka by musela být úžasná, opravdu veliká škoda. Toto místo si zaslouží navštívit znovu, příště již s vodou!

Cestou dále procházíme dokonce bezásahovou zónou. Stoupáme nahoru a dolu, terén je zde opravdu členitý. Barunka je ve svém živlu, leze po spadlých kmenech stromů a říká: „Hele podívej se, to je spadlý strom!“. Cesta ubíhá, pořizuji spoustu fotek místní přírody. Cestou na rozcestí Propadlé vody se rozmýšlíme jak pokračovat dále – buď po zelené na vyhlídku nad Svatého Jana, nebo po červené sestoupat do vesnice, kde si dát oběd a po obědě se s plnými žaludky vydrápat na vyhlídku. Vidina piva pro mě bylo jasnou volbou a tak jsme se rozhodli pro druhou variantu, než ale vyrazíme dál, tak si zahrajeme na dřevěné lavičce partičku vykládaných žolíků. Nejsem si jist, ale je dost pravděpodobné, že mě ten karbaník Baru zase porazil. Nevadí, prohru zanedlouho zchladím pivem.

Do vesnice Svatý Jan pod skalou scházíme kolem kláštera benediktů. Ve vesnici parkuje spousta aut, co to? Možná auta studentů, kteří studují v tomto klášteře Vysokou školu. Na čecha zde prakticky nenarazíme, jsou tu samí cizokrajní turisté. Není divu, že si vybírají toto místo, je to tu opravdu moc hezké. Ale zdá se tu být problém – mezitím co v Srbsku byl hostinec na každém rohu, Svatý Jan se zdá být hostincem nepolíben. Koukám do telefonu a nikde nic, v tom okamžiku naštěstí Barunka ukazuje na místní ukazatel. Ten oznamuje, že je nedaleko restaurant a hotel Obecná škola, vydáváme se tam. Před hotelem je perfektní zahrádka, počasí jak když vyšije = první letošní občerstvení na zahrádce. Bez váhání si dávám 10° pivo ze Zemského řemeslného pivovaru. Je vynikající, dokonce i Kofolu polykající nepivařka Barunka jej schválila. Objednáváme si vývar, na který dostala chuť Barunka už po cestě v lese a jako další chod si dáváme hovězí pivovarský guláš s bramboráčkama, podle servírky skvělá volba, a Barunka po těžkém rozmýšlení se rozhodla pro dijonský salát s hermelínem. Jídlo se pyšní nálepkou místní biofarmy. Všiml jsem si, že servírka stříhá bylinky z květináče a nosí je do kuchyně. Během pojídání si objednávám další pivo, tentokrát Vévodu 11° z nedalekého pivovaru ve Velkém Chlumci, ten mi ale moc nelahodí. Ač jsem si k Vévodovi cestu nenašel, musím tento restaurant opravdu doporučit. Za dobré jídlo se nechá zaplatit, za tento oběd jsme tam za oba strávníky nechali všeho všudy 6oo,- Kč. Po další partii žolíků na slehnutí vyrážíme na kopec, prý nejromantičtější místo široko daleko – to bude fuška. Cestou se ještě stavíme u kláštera pro jednu Earth keš se sladkovodními vápenci a vyvěrajícím pramenem, tu jsme rychle vyluštili a hurá nahoru.

Po chvilce vycházíme po přírodních schodech z kmenů na vrstevnici vyhlídky. Jdeme úzkou cestičkou na vyhlídkové místo a slyším Barunčina slova: „To je romantické už tady, viď?“ Já jen tiše přitakávám. Po doražení na vyhlídku, kde je umístěn kříž, jsem byl ohromen panoramatem. Od dalekých kopců, přes Svatého Jana pod Skalou, klikatící se potoky se silnicemi až po město Beroun. Musím, že tohle za to propocené triko opravdu stálo. Pořizujeme pár fotek, diskutujeme nad tím, co všechno vidíme a u toho všeho samozřejmě vydýcháváme. Před odchodem musím ještě rychle odlovit kešku, která má právoplatně 209 FP, za mě musím dát krabičce modrou mašli též. Po nabažení z pohledu na místní přírodu se vydáváme na další cestu. Cílem je teď konečná stanice v Loděnici u Berouna, odkud nám jede vlak zpátky do Prahy.

Po chvilce vidíme koleje, tentokrát to ještě nebyly ty v Loděnici. Toto byla naše další zastávka - svézt se místní úzkokolejnou mašinkou v Solveyových lomech. Koleje přecházíme a jdeme dál po naučné stezce, kolem se tyčí stěny skal, na které se šplhá banda horolezců. Při pozorování této bandy slyším Barunku se šťastným smíchem vykřiknout: „Ano, no samozřejmě, že ano!“ Až po té si všímám, že se před námi odkryl v údolí obrovský nápis „Vezmeš si mě?“ složený z kamenů. To byla tak překvapující žádost o ruku, že překvapila i mě. Na tu, kterou připravím já, si bude muset Barunka ještě počkat. Je opravdu vtipná a těmito spontánními výpady mě vždy rozesměje. Procházíme dále lomy, kde luštíme další Earthku o zdejších vápencích. Dále luštíme multinu, která nás zavedla k místnímu skladu trhavin Zdař bůh, těžebnímu vozidlu. „Hele koukej, tady se píše, že se nesmí lézt na exponát, ale ono by to šlo!“, na to se nedá nic jiného říci než: „No tak běž nahoru Baru!“. Zvláštní pocit ve mě vyvolávala šibenice na nedalekém vrchu. Pod ní se tyčila řádka dřevěných křížků, co se zde dříve asi oderhávalo? Multi kešku jsme bohužel nenašli. O to horší ale bylo zjištění, že místní mašinka ještě nejezdí a tak budeme ochuzeni o další zážitek – po vodopádech, svezení se úzkokolejkou po Solveyových lomech. Už je dost hodin, tak pomalu vyrážíme do stanice, kde nás bude čekat odvoz do Prahy. Při odchodu z lomu na mě přepadá, jak říkám já – jistá administratíva.

 Cesta do Loděnice se zdá být delší, než opravdu je, do toho stále častěji ozývající se administratíva, která je pro mě v přírodě, no kdekoli jinde než doma a v práci, dost nepříjemná. V tomto jsem opravdu po tátovi. Jediným řešením se zdál být nějaký hostinec v Loděnici, tak jsme rychle upalovali po modré skrz louky, silnice a stezky do cíle. Při příchodu do Loděnice míjejíce místní vápenku zjišťujeme, že nám vlak odjíždí za 2 minuty, hostinec žádný. Už vidíme koleje a dokonce i projíždějící místní lokálku, tu naší! Tento pohled věštil hodinové čekání na další spoj. Pomalu jsme docházeli k železniční zastávce a vidíme, že tam vlak stále stojí – cca 10 minut po plánovaném odjezdu. Rozebíháme se a ve vší smůle se na nás usmálo štěstí, já jen doufám, že to nebude to proslulé „pokakané“ štěstíčko. Hodinu na další spoj čekat nebudeme a usedáme do vlaku. Ten čekal na protijedoucí soupravu, která měla zpoždění a bránila nám tak v průjezdu jednokolejnou trasou.

Vlak se rozjíždí a já zděšením nesmyslně panikařím, že v tomto kodrcátku není ona místnost na administratívu, snad ¾hodinová cesta do Prahy pro mě začíná být utrpením. Barunka mi nabízí, že můžeme vystoupit na nějaké stanici, kde taková místnost bude. Po rozhlížení nalézám samolepku ukazující WC v zadní části vlaku. Na tváři se mi objevuje obrovský pocit štěstí a hned vyrážím za svobodou. Po vstoupení do místnosti, kam musí chodit i sám pán král po svých mě polil pot. Záchod byl udržovaný, ale s takovým otvorem, kterým bych svou potrubní zásilku zkrátka neodeslal. A je to tady – to je snad naschvál. Mám to zkusit a prožít si tak jisté faux pax, nebo to vydržím po cca 4 km boje, křečí, tlaků a střevního beatboxu? Snad si ho Barunka po cestě nevšimla. Proč faux pax? Jsem přesvědčen, že bych objemnou zásilkou zařizovací předmět ucpal a v tu chvíli by se na mě začal dobývat další zákazník, ten ale k jeho štěstí určitě jen s pískem. Ne výzva přijata, vydržím to!

Počítám každou zastávku, hlava se mi nejspíš sugescí začíná točit. Musím si rychle připravit peněženku, abych se po vystoupení ničím nezdržoval a mohl spěšně běžet na záchod. Najdu ho hned? V jakém bude asi stavu na takovém nádraží? Vydržím to? Jestli ne, tak to bude trapný, musím to dát! „Baru zahrajeme si žolíky!“ Snad mě to oprostí od těchto myšlenek. Rozehráváme již třetí dnešní partii, na kterou se nedokážu soustředit a tak skládám karty. Musím teď čelit jinému boji. Stále tomu samému. V zastávkách na znamení vlak nestaví, řítíme se opravdu rychle, jakoby to pan mašinfíra tušil, ten ale jen doháněl zpoždění, které jsme v Loděnici nabrali. Za chvíli Barunka hlásí: „Další už bude konečná stanice Praha - Smíchov!“ Tiše jásám. Stoupám si, připravuji se na výstup, když ještě všichni klidně sedí. Vlak zastavuje a já vyrážím…

Do práce to mám odtud jen 4 zastávky tramvají, tam čeká pohodlný čistý, luxusní záchod. Ano, rozhodně lepší volba než veškeré představy, které se mi o hygienickém zázemí na tomto nádraží proháněly hlavou. S Barunkou se loučím, ta mi přeje hodně štěstí a jede domů pro věci, záhy má v plánu za mnou přijet. Já se vydávám na cestu tramvají do práce. Do práce jsem se v pátek v 19 hodin snad nikdy tak netěšil. Bude tam někdo? Snad ano, kdyby ne, čekají mě hlavní zamknuté dveře, odkódování kanceláře, odemykání kancelářských dveří, vyzvednout v kanceláři klíče od záchoda, zamknout kancelář, odemknout záchod a typické problémy s rozepínáním pásku u kalhot. Vycházím rychlochůzí z tramvaje do prostor Hlubočepského zámečku – tam pracujeme. Ne nikdo zde není, promptně jako Paklíč z Pevnosti Boyard odemykám všechny nástrahy a …. UŽIVÁM SI POCIT ŠTĚSTÍ A SVOBODY!

Znovu se z vesela scházíme na Smíchově s Barunkou a vyrážíme do bytu na Hájích, kde si dáváme občerstvení, vínko a se 16 km v nohách unaveně usínáme.

Po tomto všem vzniká další super vzpomínka na den, který si chci pamatovat i ve stáří, kdy už mi tak sloužit paměť nebude.

Tento výlet v číslech

Vzdálenost pěší cesty: cca 16 km

Čistý čas chůze: cca 5 hodin

Celkový čas výletu: 10:07 - 18:20