Sametový sebevrah?
8. - 9. červen 2018
Čekal nás další teambuildingový víkend z práce. První víkend kdy vyjedeme ve firemních cyklotrikotech. To si sakra nemůžu nechat ujít. Vyměnit píchlou duši v předním kole, namazat řetěz, upravit nastavení brzd. Vše funguje, o čemž jsem se přesvědčil i při ranní jízdě na vlak. Vše funguje! Na Hlavním nádraží jsem se sešel s většinou cyklistické výpravy. Všichni jsme byli ve fialovočerných barvách. Vlakem jsme se nechali svézt do Dobříše. Ve vlaku došlo nejen k vtipné situaci s nožem a dětskou pojistkou, ale i k dalším Panáčkovým hláškám. V Dobříši jsme si dali oběd v restauraci, kde na nás čekala i část výpravy, která jela autem. Po obědě jsme vyrazili na cestu do Trhovek - do kempu u vodní nádrže Orlík. To by nebylo aby jsme cestou neprobírali orlické sametové vrahy. Nějak se mi zdá, že mi přestávají fungovat brzdy. Přední vypověděla úplně, ale zadní stále brzdí. Kilometry ubíhají. S každým kilometrem jako kdyby zadní brzda odcházela do říše, kde Vám už je vše jedno. Když jsme projížděli obcí Skalice tak prakticky už vůbec nefungovala ani zadní brzda. Naštěstí to byl celkem dlouhý a prudký sjezd. Naše cesta křižovala hlavní silnici v nepřehledném místě a ve chvíli jsem měl přes pruh protisměru přejíždět já, vynořilo se ze zatáčky auto. Seskočil jsem ze sedačky a brzdil jsem vším možným co šlo. Kolegové se za mnou otáčeli co to je za hluk. To byl jen zvuk mých šoupajících bot o silnici. Bylo to dost nebezpečné a ano, začal jsem mít strach. Takových sjezdů už bylo a ještě bude. Jeden z kolegů pak při cestě říkal, že jsem strašpytel a že nejsem pro žádný adrenalin. Ten si kolo na chvíli se mnou vyměnil, protože jsme začínali uvažovat nad odvozem autem. Kolo bez brzd v neznámém terénu je opravdu sebevražedné. Najednou si uvědomíte ten pocit, který jinak berete jako samozřejmost. Ten pocit jistoty, že zastavíte kdy potřebujete. Musím říci, že je to jiné než když se řítíte do zatáčky, kterou neznáte, nevíte jak je prudká, nevíte jestli tam vyjede auto, nebo zkrátka cokoliv co by Vás mohlo překvapit. Po pár kilometrech přímo na hrázi Orlické přehrady mi kolo vrátil se slovy - to se nedá, nikdy víc. Do Trhovek jsem to tedy dorazil na mém peklostroji, který jsme jako cykloteam PetlachTZB obklopili na společné fotce.
Víkend s firmou byl parádní. Po příjezdu jsme se koupali v přehradě kdy nás okusovaly rybičky jako ve výloze na Václaváku, večer hráli bowling. Druhý den ráno jsme vyrazili s paní Věrou a panáčkem na nedalekou Borůvkovou horu pro kešku. Po snídani jsme si zahráli beachvolejbal. Cestu zpět ostatní razili do Dobříše na vlak zase na kolech. Já volil rozumnější variantu - odvoz i s mým cyklolazarem přímo do Prahy autem, přeci jenom se nechci stát orlickým sebevrahem v sametovém cyklooblečku. Cestou zpět jsme se stavili ještě na rozhledně Milada, která nabízí výhled nejen na přehradu Orlík, ale také na známou vyhlídku "Z lásky k Česku". U této rozhledny jsem si odlovil svou #1300 keš. Teď už jen dodám - díky paní Věro za záchranu.
Tento výlet v číslech
Ujetá vzdálenost: cca 37,09 km
Čas jízdy: cca 3 h 11 min
Celkem nastoupáno: cca 468 m
